Co hoří neshnije

18. 07. 2024

Ráno 6. června 1944 bylo šedivé a deštivé, když jsme se vylodili na pláži v Normandii. Voda byla ledově studená a naše lodě se houpaly ve vlnách, jako by se samy bály toho, co nás čeká. Moře se zdálo nekonečné, jakoby se spojovalo s šedivou oblohou, a ve vzduchu visel těžký pach soli a střelného prachu.

Srdce mi bušilo jako zběsilé, když se brány vyloďovacích člunů otevřely a my jsme museli skočit do vody. Kolem nás svištěly kulky a ozýval se křik našich kamarádů. Voda se okamžitě proměnila v chaos – červené skvrny se mísily s bílou pěnou a všude kolem nás vybuchovaly granáty.

Naše boty se ztěžka zabořily do písku, který se rychle měnil v bláto. Každý krok byl boj, každý nádech byl namáhavý. Tělo jsem měl ztuhlé od strachu a odhodlání. Vedle mě padali kamarádi, někteří mrtví, někteří zranění. Ale nebyl čas přemýšlet, nebyl čas truchlit – museli jsme se hnát kupředu.

Zvuky bitevního pole byly ohlušující. Hluk střelby a výbuchů se mísil s výkřiky rozkazů a bolestivých nářků. Viděl jsem, jak kolem mě prolétají úlomky betonu a dřeva, cítil jsem horko a tlak výbuchů. Všude bylo cítit krev a strach.

Najednou se přede mnou objevila první linie německých obranných pozic. Měli jsme za úkol je zničit, ale cesta k nim byla jako cesta peklem. Plížili jsme se mezi krátery, schovávali se za vraky a těly, snažili se vyhnout kulkám, které nás neúnavně pronásledovaly.

Adrenalin mě poháněl vpřed, i když mi každý sval v těle křičel bolestí a vyčerpáním. Měl jsem v hlavě jen jednu myšlenku – přežít a splnit svůj úkol. Věděl jsem, že na nás závisí úspěch celé invaze, že naše oběti nejsou zbytečné.

Když jsme se konečně dostali k nepřátelským pozicím a podařilo se nám je překonat, cítil jsem úlevu, ale zároveň hlubokou bolest ztráty. Pláž za námi byla posetá těly našich kamarádů, těch, kteří už nikdy neuvidí své rodiny, nikdy nevrátí domů.

Stál jsem tam, obalený bahnem, potem a krví, a cítil jsem směsici úlevy, smutku a hrdosti. Věděl jsem, že jsme vykonali něco obrovského, že jsme přispěli k osvobození Evropy. Ale také jsem věděl, že tohle je jen začátek, že nás čeká ještě dlouhá a bolestivá cesta k vítězství.